Jednoho rána mají otec se synem hlad a tak jedou rybařit na své malé loďce.
Otec pomůže synovi nadhodit, a za chvíli už táhnou krásnou rybu. “Skvělý úlovek, synu,” povídá otec.
“Ano, ale mám strach, že promeškáme ještě lepší úlovek,” opáčí syn. “Co když chytím větší a chutnější rybu?”
“Možná bys to měl zkusit,” odvětí otec.
Syn tak učiní a o hodinu později větší rybu skutečně vytáhne. “Opravdu pěkná,” povídá otec.
“Ale co když je tam ještě lepší?” ptá se syn nejistě.
“Jestli chceš, můžeš to zkusit,” řekne otec.
A syn jde, a znovu uloví rybu o něco větší, načež si láme hlavu, zda tam není další, kterou by mohl promeškat, znovu nadhodí, uloví, a tak pokračuje celý den.
…
Večer, když je syn již vyčerpán, se otec ptá: “Jak ti ryby chutnaly?”
Syn zaváhá. “Vlastně ani nevím. Měl jsem tolik práce s lovem ryb, že jsem žádnou nestihl ochutnat.”
Otec se usměje, spokojeně si pohladí břicho a povídá: “Bez obav. Chutnaly skvěle.”
—
My všichni jsme stejní jako ten syn. Bojíme se, že nám v čase, kdy nic neděláme, něco uteče.
To je důvod, proč jsme tak zaneprázdnění – děláme toho tolik, protože nechceme nic zmeškat. Dáváme si desítky cílů a předsevzetí, protože si je nemůžeme nechat ujít.
Ale holá pravda zní: ať se budeme snažit jakkoliv, vždy nám něco uteče.